50M ZNAK - Nadechnout se
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Završením trilogie „Officium Tenebrarum“ postavené na biblických motivech a interpretaci vybraných aspektů křesťanské liturgické tradice je „Winds Devouring Men“ po pěti letech od vydání závěrečného alba „Umbersun“ novou etapou v hudební a do jisté míry také tematické orientaci seskupení. Jedná se o první částí pentalogického cyklu, který opětovně nachází oporu v celistvém konceptu lehce se tentokrát dotýkajícího antických mytologických prvků, ovšem umně skrytých v projekci intimních momentů a myšlenek.
Ačkoliv se to nemusí zdát na první pohled patrné, představuje album v mnoha směrech výrazný krok kupředu. Dalo by se říci, že „Winds Devouring Men“ je přechodným bodem mezi minulou a budoucí tváří kapely, na jejímž povrchu letmo probleskují poslední záchvěvy atmosféry biblického „Umbersun“ („Silent Slumber: A God That Breeds Pestilence“) a tvar nabývají modernějšími postupy. Rozvláčná neoklasická poloha je i nadále nedílnou součástí hudby, jakož i emocionální procítěnost, tíživá bolestivost a melancholie spolu s pocitem „konečnosti věcí“. Vlastně jsou přítomny všechny typické muzikální i hudbu přesahující prvky, které jako celek tvoří to, čím ELEND je. Ovšem způsob, jakým se s nimi nakládá, je jiný. Oplývá homogenitou, sevřeností a podstatně vyzrálejším skladatelským rukopisem dávajícím písním velmi lyrický tvar. „Winds Devouring Men“ je prvním krůčkem k horizontům moderny a z hlediska kompozice částečně čerpá inspiraci v experimentálně-hudebním směru „musique concrète“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Musique_Concr%E8te). To je východisko, v němž nezřídka proklamovaná „hudební brutalita“ ELEND (zejména „Umbersun“) nabývá nových rozměrů projekcí tvrdých industriálních a kovových zvuků, disonantních ploch a místy má dokonce velmi blízko k noise („Winds Devouring Men“).
Zatímco první a poslední třetina alba se nese ve znamení opětovného návratu ke klidnější a subtilnější, přesto však o nic méně temné tváři ELEND prostoupené sametem smyčcových ploch a perkusí, prostřední část („Away From Harren Stars“, „Winds Devouring Men“, „Vision Is All That Matters“) svou tvrdostí a do jisté míry také posluchačskou nepřístupností odkazuje právě k výše uvedeným postupům. Na poměry ELEND oplývá převážná většina skladeb nezvyklou přímočarostí a dalo by se říci i uhlazeností. Nejsou již tak divoce strukturované a nabývají konvenčnějšího tvaru. Nicméně tento pro někoho negativní fakt je vyrovnán bohatostí zvukových vrstev a pestrými aranžemi. Podstatně větší prostor dostává naléhavý čistý mužský zpěv tu tam doprovázený éterickým sopránem Esteri Rémond. Angažmá živého nástrojového obsazení (smyčce, dechy), které sice není příliš početné, také zanechává na konečném výsledku spolu s masivní produkcí výraznou stopu.
„Winds Devouring Men“ syntetizuje doposud nevýraznější a nejlepší prvky ELEND a z hlediska pomyslného nového začátku jeho hudební forma naznačuje leccos v dalším směřování. Nahrávka je jiná a přesto dýchá snadno rozpoznatelným prizmatem minulé tvorby, možná i proto, že právě hudebně stojí kdesi na pomezí. Nejedná se zatím o výraznou revoluci (které se patrně dočkáme na následujících albech cyklu), ale jednoznačně také ne o krok zpátky. Jde o výborně zvládnutou hudbu, která nepostrádá hloubku, emoce a schopnost vtáhnout posluchače do svého imaginárního světa a obohatit jej. A to, myslím, není vůbec málo.
Dalo by se říci, že „Winds Devouring Men“ je přechodným bodem mezi minulou a budoucí tváří kapely syntetizující doposud nevýraznější a nejlepší hudební prvky ELEND. Z hlediska pomyslného nového začátku nejde prozatím o výraznější hudební revoluci, ale posun je více než zřetelný a hudební forma alba naznačuje leccos v dalším směřování.
8 / 10
1. The Poisonous Eye
2. Worn Out With Dreams
3. Charis
4. Under War-Broken Trees
5. Away From Barren Stars
6. Winds Devouring Men
7. Vision Is All That Matters
8. The Newborn Sailor
9. The Plain Masks Of Daylight
10. A Staggering Moon
11. Silent Slumber: A God That Breeds Pestilence (bonus na digipakové verzi)
A World In Their Screams (2007)
Sunwar The Dead (2004)
Winds Devouring Men (2003)
The Umbersun / Au tréfonds des Ténèbres (1998)
Weeping Nights (1997)
Les Ténèbres du Dehors (1996)
Leçons de Ténèbres (1994)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Prophecy
Stopáž: 65:37
Produkce: Iskandar Hasnawi, Sébastien Roland, Renaud Tschirner
Studio: The Fall
Vzhľadom na to, že každý diel "winds cycle" ELEND skladajú a nahrávajú až po dokončení predošlého, mám pocit, že úvodná časť, zrodená po piatich rokoch ničoty, tak trochu "pláva na vode". Ako ouvertúra má "Winds Devouring Men" svoje miesto, ako samotný album by som ho však ani v rámci diskografie ELEND príliš vysoko nehodnotil. Na definitívny ortieľ si však ešte tri roky počkám... zatiaľ je to za 7.
-bez slovního hodnocení-
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.